Chovatelská stanice Kvítek z Pálavy

Výrazná a zdaleka viditelná zřícenina gotického hradu ze 13. stol. na konci hlavního hřebene Pálavy.

Na vrcholu nepřístupné skály ve východní části hřebene Pálavy stojí hrad o půdorysu nepravidelného obdélníku rozměrů 65x20m. Hrad vznikl počátkem 13. stol. a byl královským majetkem. Vysoké hradební zdi obklopovaly sídlo. Chybí však pro většinu středověkých hradů tak typická věž. Hlavní tíha obrany spočívala na neobyčejně vysoké a silné obvodové zdi. Do vnitřního hradu se přicházelo dvěma branami ze západu. Výhodná strategická pozice hradu zdůvodňovala jeho držení zeměpánem. Když ho král Jan Lucemburský r. 1334 zastavil v léno pánu Hartneidovi z Lichtenštejna, jeho strategický význam už slábl. V souvislosti s náporem tureckých vojsk směrem k Vídni se situace změnila. Nebezpečí tureckého vpádu a změna válečné techniky si ve třicátých letech 16. století vynutily úpravu hradu a výstavbu mohutné předsunuté pevnostní věže. Po polovině 16. století byla přestavěna i obytná křídla. Finanční potíže řešili Lichtenštejnové prodejem hradu i mikulovského panství. Ditrichštejnové, kteří hrad v roce 1575 získali, pokračovali ve stavební činnosti. Výsledky jejich práce však zničili Švédové, kteří jej v roce 1645 vypálili a zdejší kraj zpustošili. V roce 1683 hrál hrad roli hlásky, která varovala před blížícími se Turky, koncem 18. století byl již ve zříceninách. Ještě sloužil věžní zvon, jímž se zvonilo na poplach před blížící se bouří nebo se upozorňovalo na požáry. Potom už hrad čekal osud, tak podobný ostatním stavbám tohoto druhu. Stal se zásobárnou stavebního materiálu pro obyvatele okolních obcí a pomalu se rozpadal. Před hradem Děvičky stojí tři skalní útesy. Jsou to podle pověsti zkamenělé dívky. Odtud pochází i název hradu - Děvičky, Dívčí hrad.

Pověsti o hradě Děvičky
O hradě existuje hned několik pověstí, které se většinou vážou k oněm třem kamenům viditelným dnes pouze z Dolních Věstonic, protože z hradu, když se nemůžete podívat z okna, už vidět nejsou.

Pověst první
Pod hradem Děvičky (též Maidenberk či Dívčí hrad) je prý ukryt poklad hlídaný černým psem. Získání pokladu je tedy spojeno s jistým nebezpečím. Jedna žena z Pavlova, která žala pod Děvičkami trávu, prý kdysi na poklad narazila. Skládala zlato na plachtu, když vtom přiběhl černý pes a kousl ji do ruky. Pokousaná ruka ihned zčernala. Poklad i se psem zmizel, když zvon na věži kostela v Pavlově odbyl poledne. Ženě sice zůstala trocha zlata, které už bylo na plachtě, ruka však zůstala ochrnutá.

Pověst druhá
Další pověst hovoří o tatarské princezně, která se při putování křesťanským světem dostala až na hrad postavený na skalním útesu tyčícím se nad řekou Dyjí. Byla zde vlídně přijata a ubytovala se zde. Hradnímu pánovi však nedalo spát její bohatství a tak v noci pronikl do její ložnice a zavraždil ji spolu s jejími dvěma komornými a psíkem, který svojí paničku zuřivě bránil. Těla všech pak shodil ze skály. Ze svého nekale nabytého majetku se však neradoval dlouho neboť ráno uzřel na skalním útesu zkamenělá těla výhružně hledící k hradu. Hrůzou zešílel a vrhl se za nimi. Pomstou za tuto vraždu pak Tataři vyplenili Moravu.

Pověst třetí
Podle jiné pověsti jsou to tři dcery hradního pána knížete Arnulfa, který zasnoubil svoji nejstarší ze tří dcer ďáblu Trabacciovi. Tato se však raději i se svými sestrami proměnila v kámen. Kníže Arnulf pak prý žil až do své smrti v chýši u skalisek jako poustevník.

Pověst čtvrtá
Čtvrtá pověst říká, že jsou to tři neposlušné zámecké dcery, zakleté svojí vlastní matkou kvůli lenosti. Každopádně se za tichých nocí od kamenů ozývá tichý nářek.

Pověst pátá
Pro ženy byl zřejmě hrad osudným místem a co by to taky bylo za hrad, kdyby neměl svoji bílou paní. Hrad Děvičky má hned dvě bíle oděné postavy, které prý obcházejí hrad od dob třicetileté války. Jsou to dcery hradního pána, které byly roku 1645, při obléhání hradu generálem Torstensonem, zasypány v tajné chodbě, kterou utíkaly. Chodba prý vede z hradu až pod kostel v Dolních Věstonicích. Něco na tom všem musí být, protože před druhou světovou válkou se na hradní přízraky vypravili místní obyvatelé s klacky a řetězy, aby je chytili a odvedli do vesnice. Nikoho nenašli, takže jsou Bílé paní nejspíš na hradě dodnes.